Co by se změnilo, kdybychom zjistili, že výpočetní procesy nebyly vynalezeny, ale objeveny? A co kdybychom došli k závěru, že skutečným gravitačním centrem evoluce inteligence není genealogie lidského mozku, ale epidemiologie obrazů a vizuálních jazyků? Tyto dvě provokace stojí v pozadí dnešního obratu v našem chápání toho, co znamená inteligence, a do jaké míry můžeme nějakou inteligenci považovat za v pravém slova smyslu umělou.

Dle Friedricha Kittlera je křemíkový čip přírodou, jež přepočítává sebe samou. Dle Friedricha Schellinga je filosofie „přírodní historií mysli“, a spolu s veškerým myšlením vůbec se podílí na „produkci přírody“. Jinými slovy, procedury, jež běžně spojujeme s inteligencí, jsou bohatě rozseté přes několik škál, dimenzí a registrů reality. Místo toho, abychom inteligenci připisovali jenom specifickým shlukům organické hmoty, které nazýváme „lidmi“, můžeme začít rozlišovat celé spektrum inteligencí – minerální, uhlíkovou, individuální, systémovou. Pokud recept na umělou inteligenci spočívá v opracování křemíkových minerálů, do kterých se pak pustí elektřina (plus pár dalších operací a ingrediencí), jde zde spíše o odhalení latentní vlastnosti hmoty samotné, než o vytvoření něčeho „umělého“.

Křemíková (někdy dnes nazývaná také „strojová“) inteligence je jiným žánrem inteligence než ta založená na organických sloučeninách uhlíku (které nabývají někdy hyperkomplexních forem, např. v podobě lidského těla). Evoluce obou žánrů se nedávno potkala v podobě vstupu vizuální kultury hominidů do strojových výpočetních procedur. Miliony a miliony obrázků pořízených ručními kamerami, jež tento živočišný druh nazývá „smartfony“, jsou denně instrumentalizované jako krmivo pro trénink neuronových sítí. Tohle prolínání lidské vizuální kultury s nelidskými výpočetními kapacitami postupně vyústilo do situace, kdy produkce obrazů stroji pro stroje představuje dominantní formu komunikace na internetu. Obdobně se to má i s pohyblivými obrázky produkovanými o něco vyspělejšími kamerami.

Musíme si uvědomit, že obrazy, které strojová inteligence produkuje, jsou obrazy jenom náhodou. Povrch digitálních obrazů je ve skutečnosti diagramatickým prostorem strojového myšlení. Neboli jinak řečeno – obrazy se stávají stroje, stávají se vektory algoritmických operací. Když se díváme na filmový trailer sestavěn strojovou inteligencí, díváme se na návrh neuronové sítě, jak co nejlépe vyřešit problém toho, jak nejlépe zorganizovat data, jež má k dispozici, s ohledem na vzory a pravidelnosti, jež v nich nachází. Filmový jazyk a filmový obraz přestávají být vyjádřením lidské kreativity a stávají se vedlejším, povrchovým produktem mimo-lidské mysle přemýšlející sebe samu po své autonomní evoluční trajektorii.

Stroj, jež myslí skrze obraz, je zároveň strojem, jež luští budoucnost z pozorovaných regularit, jež spatřuje ve svých vstupných datech, podobně jako věštkyně luštící váš osud ze dlaně. Snad v této budoucnosti spatří i brzký konec lidského přesvědčení o výjimečnosti kognitivních a kreativních schopností, jimiž je tento druh nadán.

More info
https://www.galeriezlin.cz/cs/program/david-prilucik-movies-of-tommorow.html

Watch Blind Bidding (2017)
https://artycok.tv/en/39348/blind-bidding